Tenhle příspěvek je napsaný česky, protože v současností studuju češtinu na univerzitě ve Stockholmu. Máme napsat neformální dokument, jako například blogový příspěvek. Napadlo mě teda, že jsem měla diskusi na Facebooku o tom, jak vidí Češi na „gender inequality“, nerovnost mezi chlapy a ženami, na rozdíl od (například) Švédů, a co jsou „normalní mravy“. Začalo to všechno s příspěvkem od Neapolitána Carmine Rodi o životě v Čechách a obzvláště v Praze. On tam mezi jinými napsal:
“As well, men are supposed – no, expected! – to perform little actions such as opening a door, holding the chair, helping ladies with their luggage or taking on and off their coats. Apparently in the local understanding, there is no “gender inequality” value attached to it.”
To, že by byla otázka nerovnosti, a že to někoho může urazit, bylo pro nějakého prítele (přátelů) překvapení, a můj kamarád P se mě zeptal o komentování, jenom protože jsem Švédka:
F.: „To se jako urazej? Jesus, by mě nenapadlo, že se dá genderová rovnost dohnat do takhle kreténský pseudoliberalistický podoby. /…/ Jako proč, raní to jejich citečky?
A pak kamarád P: „Irénko, mohla bys prosím?“
Irene: „Jo, ve Švédsku je to moc staromódní, a působí to dojmem staromodního muže, co taky může být staromodní v jiných ohledech. Ale ne, urazení není (myslím já).“
F: „To jo, ale staromódní přece nemá negativní konotace. Rozumím tomu, že to někde může působit staromódně. Nerozumím vsak tomu, jak někdo může takové skutky považovat za projev gender inequality. To jsem se právě lekl, že by se někdo kvůli tomu urážel, to mi přišlo podivné.“
Irene: „Pro mě je to normalní otevřít dveře každému. Je mi jedno, jestli je tam muž, žena nebo kočička.“
A to je pravda: je mi úplně jedno, jestli otevřu chlapečkovi, ministryni nebo sousední kočce. Dneska ráno moje kamarádka nechala svoje místo v autobuse holce, která tam zadýchaně přiběhla. Mám taky vzpomínku z dětství: jednou, když jsme s maminkou byly na lékárně, nějaký muž nám otevřel dveře. Maminka o tom potom mockrát mluvila, protože muž byl jeden jejích nejoblíbenějších zpěváků a byla potěšená, že on se taky udělal tak vybraně. Tady ve Švédsku to není normalní – možná je to ještě jedno znamení toho, co je vyjádřeno ve švédském pořekadle „Sám je silný“. Rozumím tomu, že by to bylo pro některé ženy uražení, jestli opravdu chtějí být samy v jejich světě a nechtějí komunikovat s nikým, taky ne s otevřenými dveřami. Takové prostě jsme!
Jsme tedy všichni burani, kteří celý den jenom reptáme a nikdy nikomu nepomaháme? Ne, to ne. Je to ale ve Švédsku slušné nechat lidi v klidu, nesedat si vedle neznamého v autobusu/metře/tramvaji a jenom říkat „Dobrý den“ neznámým, jestli se prochází na polní cestě. Taky ale pomahám neznámým, kdyby třeba sjeli do příkopu a tam byl sníh a led.
Nejdivnější ale je to možná, že furt děkujem. Když se vejde do obchodu, možná se říká „Ahoj“ („Dobrý den“ by bylo moc formální), po kupování ale říkám „Děkuju“, zakazník(/čce) i prodavači(/ce), takže:
„Ahoj, chci tuto věc.“
„Ahoj, tak to bude 50 korun.“
„Za to děkuji, tady 100 korun.“
„Děkuji mockrát.“
„Děkuji, na shledanou!“
„Děkuji!“
Jo, opravdu. Nejdůležitější švédské slovo? Tack.
Tenhle nápis mají hodně Švédů na poštovní schránce. Žadné reklamové letáky, DĚKUJEME 😉 Prodává se nápis tady.
En översättares funderingar 